Související články:

Sdílejte:

Když mu bylo devět a neuměl ani slovo anglicky, přestěhoval se s rodiči z Teheránu do San Jose. Nyní už dávno vlastní WSOP náramek a nabídky na spolupráci se mu jen hrnou. Slávu mu získala jeho hra i internetové skandály. Antonio Esfandiari nám prozradil, jak dobře s ním život zachází.

Bylo pro tebe těžké přizpůsobit se americkému stylu života?

Vedle „hello“ jsem ve svůj první den ve třetí třídě neuměl říct ani slovo anglicky. Taky šlo o úplně jiný způsob myšlení. V Íránu je vlastnictví balíčku karet nezákonné, i když ho každý má. Nemohl jsem tam jít po ulici a dělat magii. To v Americe můžu. Tak těžké to tedy zase nebylo.

Máš v Íránu rodinu, která nechápe, že si na živobytí vyděláváš pokerem?

Lidé tomu moc nerozumí. Když se doslechnou, že jsem něco vyhrál, jsou rádi. Myslí si, že jste měl štěstí a přejí vám to. Nechápou, že je to hra dovedností.

Kdy začal tvůj zájem o magii?

Bylo mi devatenáct, seděl jsem v restauraci a viděl jsem barmana, jak čaruje. Byl jsem tím uchvácen. Nemohl jsem přijít na to, jak to udělal a byl jsem tím zaujatý. Vyložil karty a řekl: „vyber si kartu“ a pak všechny dával lícem dolů až na tu, co byla označená.

A už víš, jak se to dělá?

Jasně. Šel jsem do kouzelnického ochodu a řekl jsem o tom prodavači. Řekl mi, že to můžu umět taky a doporučil mi, co si koupit a které triky začít cvičit. Přibližně dva roky jsem strávil 12 hodin denně cvičením.

Jak dlouho sis na živobytí vydělával kouzlením?

Profesionálním kouzelníkem jsem byl od 19 do 21 let. Myslím, že jsem si nevedl tak špatně. Během prázdnin jsem účinkoval na mnoha Vánočních večírcích. Pracoval jsem také v jedné vyhlášené restauraci, která byla cílena na zákazníky z vyšších vrstev. Jsem zvyklý kouzlit vždy a všude. A díky tomu jsem rozjel svoje kouzelnické podnikání.

Nastartovali tvůj zájem o poker karetní triky?

Ne. Poker jsem hrál poprvé ve svých 20 letech. Až do svých 23 let jsem tuhle hru nebral vážně. Tenkrát jsem šel hrát a můj spolubydlící mi řekl: „Jestli jdeš hrát poker, nejdřív se to nauč.“ a dal mi knihu o pokeru. Přečetl jsem ji jedním dechem a když jsem na příště seděl u stolu, přišel jsem si jako v Matrixu. Viděl jsem pravdu. Moje přítelkyně se mi za tenhle slovní obrat vysmívá.

Holky nikdy nepochopí, proč děláme analogii o Matrixu. Takže jsi seřadil čísla a viděl jsi celý obraz?

Přesně tak. Víš, když mě někdo požádá o autogram, vždycky napíšu: „There is no spoon“.

S čím jsi na začátku své pokerové kariéry nejvíce bojoval?

S disciplínou. Dostal jsem se do tiltu a nikdy nevěděl, kdy přestat. Byl jsem schopný hrát klidně i dva dny v kuse. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem s pokerem začal vážně. Pracoval jsem jako číšník a kouzelník. Po práci jsem šel do kasina a zůstal tam až do pátku ráno, kdy mě čekala další směna. A po ní jsem šel znovu do kasina. Byl jsem strašně vyčerpaný. Vzpomínám si, že jeden z kluků se mě zeptal: „Je špatné být vzhůru dva dny v kuse?“ řekl to tónem: „Antonio, je to vážně nezdravé a může ti to způsobit zdravotní problémy“. Netrvalo dlouho a duševně jsem se zhroutil. Měl jsem závrať, kopal jsem do všech směrů, málem jsem upadl. Zvedl jsem své žetony a šel jsem domů. Byla to ta nejdelší relace, kterou jsem v životě zažil.

Po World Series of Poker v roce 2001 jsi byl na mizině. Myslel sis, že je konec tvým pokerovým úspěchům?

Ne, věděl jsem, že se zase vrátím. Všichni jsou občas na mizině. Vzpomínám si, jak jsem z nuly udělal 20.000 dolarů. Za ty jsem šel na WSOP a pak jsem byl asi pět měsíců úplně bez peněz. Vrátil jsem se k magii. Dělal jsem představení na večírcích. Také jsem párkrát týdně pracoval jako číšník. Živořil jsem, jak se dalo, ale věděl jsem, že není všem dnům konec.

Jak se ti znovu podařilo vybudovat svůj bankroll?

Hrál jsem doma se svým kamarádem a na hru jsem měl celé své jmění – $1000. Můj přítel je naštěstí jedním z nejvíce zvrhlých hráčů, které jsem ve svém životě potkal. Je to můj dobrý přítel, ale je nemocný. Chtěl hrát za $1000. Řekl jsem: „Dobře. Mám 1000 dolarů a nebo nic. Není v tom vůbec žádný rozdíl.“. Této hře jsem byl zkrátka nakloněný. Hráli jsme heads-up a já vyhrál. Potom chtěl hrát za $2000. Znovu jsem vyhrál. Na to chtěl hrát za $3000. I to jsem vyhrál. Dohromady jsem měl tedy 7000 dolarů a on říká: „Pojď si zahrát za $10.000“. Já jsem ale deset neměl. Na to mi on říká: „Pokud vyhraješ, zaplatím ti do tří měsíců. Pokud vyhraju já, zaplatíš mi do jednoho roku.“. Jak jsem to  mohl odmítnout? A tak jsme hráli. Vyřadil jsem ho v druhé handě. Hned druhý den mi dal $7000 a tak jsem měl najednou $14.000. Tak velký bankroll mám i dnes.

Když jsi bydlel s Philem „Unabomber“ Laakem, hrávali jste spolu hodně?

Ne tolik, jak si myslíte.  Používali jsme freezouty k tomu, určit kdo umyje nádobí, nebo vynese odpadky. Vždycky jsem mu nakopal zadek. Je to jeden z mých nejlepších přátel, ale našel si přítelkyni a na mě se vykašlal.

Je to trapné hrát v turnaji proti příteli?

Vůbec ne. Chci ho vyřadit víc, než kohokoliv jiného. Jsme soutěživí.

Uvedl jsi, že tvé dřívější chování u stolu tě uvádí do rozpaků.

Býval jsem trošku hlučný a občas jsem se choval i trošku neuctivě. Vzpomínám si na jednu dobu, kdy jsem v L.A. Commerce porazil Phila Iveyho. Stoupl jsem si na svou židli a dělal jsem bordel. Všichni mě přitom fotili. Sedl jsem si a asi půl hodiny poté mě napadlo: „Wow. Co to bylo? Udělal jsem ze sebe pěknýho vola“. Když jsem Iveyho znovu viděl, šel jsem k němu a omluvil se.

Jak Phil tvou omluvu přijal?

Byl fakt v pohodě. Byl jsem úplně mimo a pamatuji si, že Jeff Schulman napsal článek o tom, jak byl Phil Ivey poražen hráčem o třídu horším, než je on sám. A potom, co jsem o dva roky později vyhrál turnaj, napsal: „Antonio vyhrál turnaj ve velkém stylu“. Kvůli mému obscénnímu chování si asi všichni mysleli, že jsem přišel z kriminálu. Když jsem vyřadil Phila Hellmutha na Lucky Chances Poker Tour, řekl mi: „ukaž nějakou úroveň a potřes mi rukou“. A tak jsem dělal vlny. Byl to dobrý pocit vyhrát. Začínal jsem se 70.000 žetony a on měl 450.000. Vždycky když raisnul, tak jsem šel all-in a nakonec jsem ho vyřadil. Bolelo ho břicho.

Jak se tvůj postoj změnil?

Trochu jsem vyrostl a vyzrál. Navíc jsem známý jako docela slušný pokerový hráč a nechci si kazit image. Nechci, aby si někdo myslel, že se mnou zmítají emoce. Mám nějakou image a tu si chci uchránit.

Prý si o sobě řekl, že na střední škole jsi byl ňouma.

Tenkrát jsem si myslel, že jsem docela cool. Ale když jsem se na to koukal s odstupem let, zjistil jsem, že to tak nebylo. Nebyl jsem příliš populární. Jednou z mých nejoblíbenější činností bylo Laser Tag. I za to se mi má přítelkyně směje.

Změnil tvůj úspěch způsob, jakým se na sebe díváš?

Zvedlo se mi sebevědomí. Vím, že se můžu zapojit do jakékoliv situace a že ji zvládnu dobře. Všechna pozornost pomáhá vybudovat sebedůvěru. Holky vám padají pod nohy a to vám dává taky pocit jistoty.

Co bys poradil nové generaci hráčů?

Soustředění. Spousta hráčů ví, jak se stát lepším hráčem, ale prostě nemají dost disciplíny na to to udělat.

Co jsou ty věci, které by měli dělat?

Pokud se handy neúčastníte, sledujte ostatní, jak se chovají. Vždycky zahoďte handu ve chvíli, kdy víte, že jste poraženi – to je důležitá rada. Málokdo to dokáže a vymlouvá se na odds atd. Prostě jim to nedá nedorovnat. Nejlepší, co můžete pro svůj pokerový růst udělat je, přijít do mého pokerového tábora – ThePokerCamp.com. Minule jsem z něj tři lidi doprovodili k výhře $10.000 vstupenky. „Vydrž, volá mi Unabomber“…. (jakmile dovolá, vrací se)… Unabomber mi právě řekl, že internetem kolují zprávy o mém poměru se Shannon Elizabeth. Pro mě je to určitě dobré. Je to cool holka. Seznámil jsem se s ní přes jiného kamaráda herce, který s ní hrál poker. Chtěla se to naučit, takže volba padla na mě. Snad ji s tím pomůžu.