Související články:

Sdílejte:

Doyle Brunson: Správný čas na raise

Tehdy mi bylo jen 18. Byl jsem pokerem fascinován a bral jsem jej vážně. V tomto věku se v mé mysli již rýsovaly nějaké pokerové koncepty, ale některé naopak ne.

Příběh ukazuje trochu od každého. Je o byznysmenovi jménem Ken, který v Texasu každý týden chodil hrát poker do stejné herny jako já. Ken vždycky prohrál, nicméně důvodem nebylo to, že by měl smůlu. Prostě se vždycky opil a hrál špatně.

Ten večer nebyl výjimkou. Mnohokrát se už zvedl od stolu, aby si k baru na druhé straně místnosti zašel pro panáka. Dokonce se porval a nechal si roztrhat košili, takže rozhodně nevypadal tak, jak vypadal, když před několika hodinami přišel. A stejně tak se zhoršila i jeho pokerová hra, ačkoliv vlastně ani předtím nebyla nějak dobrá.

Nadešla handa, kdy jsem byl proti Kenovi v heads upu v seven-card stud pokeru. Měl zhruba $2000 v $100 bankovkách, kterými se předtím chlubil… a já chtěl svůj podíl. V té době jsem před sebou měl jen několik set dolarů, protože jsem ještě neměl vybudovaný bankroll. Byly to mé chudé pokerové dny… na nižších limitech, předtím, než jsem si vybudoval bankroll a stal se pokerovým profesionálem.

Po rozdání čtvrté karty jsem měl pár es. Ken měl dvě nízké kárové karty a dvě karty tváří dolů. Raisoval jsem a on re-raisoval. Začal jsem přemýšlet – bál jsem se, že tentokrát Ken drží opravdu silnou kombinaci… třeba trojici nebo dva páry. Ale poté mi nečekaně ukázal i své zbylé dvě karty – obě byly kárové. Sám jsem držel dvě kárové karty, což znamenalo, že v 53% případů bych zvítězil. Takže jsem měl výhodu.

Pokračovali jsme v raisování až do bodu, kdy jsem byl all-in. Tehdy začala moje situací být strašidelná, protože Ken nesměl chytit další károvou kartu… to se naneštěstí stalo. Šestá karta byla kárová.

Ten večer jsem skončil na mizině

Už jsem o pokeru věděl mnoho věcí a utěšoval jsem se tím, že raisovat bylo správné, protože jsem měl výhodu a raisování tedy (teoreticky) přinášelo zisk.

Nicméně tady byla jedna věc, kterou jsem si neuvědomil. Zůstal jsem sedět u stolu a postupně sledoval, jak další hráč, Percy, který měl roky zkušeností, obral Kena o jeho $2000.

Když hráči pomalu začali odcházet od stolu, Percy mi řekl: „Neměl jsi raisovat proti jeho čtyřem kárám.“ Jak si jistě umíte představit, neměl jsem náladu na kritiku… speciálně taky kvůli tomu, že jsem si byl jistý tím, že Percy se mýlí. „O čem to mluvíš?“ Zafuněl jsem. „Měl jsem dvě kárové karty. Byl jsem favorit!“

„Pravda.“ Řekl Percy, „ale teď jsi na mizině a já mám všechny jeho peníze.“

„Co tím chceš říct?“ Zeptal jsem se, přičemž z mého hlasu šly vycítit netrpělivost a podráždění.

Percy řekl: „Chci tím říct to, že jsi měl jen malou výhodu a i přesto jsi riskoval vše. Nemyslíš si, že proti někomu, kdo hraje tak špatně jako Ken, bys v nějaké jiné handě nezískal větší výhodu? Proč se spokojit s malou výhodou, když můžeš získat velkou?“

Jen jsem neochotně přikývl. Neměl jsem dobrou odpověď a nemám ji ani dnes. Percy měl pravdu.