Související články:

Sdílejte:

Že se může prosadit jako profesionální pokerová hráčka, dokázala Kara Scott ziskem druhého místa a €312.600 na Irish Open. Jedna z nejznámějších osobností pokerového světa se však rozhodla vydat jinou cestou – začala s komentářem největších pokerových událostí. Svůj šarm a zapálení pro věc tak může přenášet na všechny pokerové fanoušky.

Kara Scott je vždy profesionální, srdečný a ochotná pomáhat pokerové komunitě k tomu, aby jí okolí vnímalo pozitivně. Přinášíme vám rozhovor, který vám o její sedmileté kariéře prozradí mnohem víc.

Co je nejzajímavější na práci televizní moderátorky?

Je to sranda, o něčem takovém jsem nedávno sama psala, i když na publikaci zatím ještě nedošlo. Nejzajímavější v mé práci jsou rozhovory s hráči, především potom s pokerovými profesionály. Příběhy obyčejných lidí mě ovšem taky zajímají – když mi někdo začne vyprávět o tom, jak s pokerem začal, nemůžu odolat. A právě z toho důvodu jsem se rozhodla pro dráhu moderátorky pokerových událostí.

Takže to co se ti líbí nejvíce je poznávání lidí?

Ano, miluju to. Víš, vyrůstala jsem v malé, skutečně hodně malé vesničce a hodně jsem četla. Vždycky jsem byla fascinována příběhy lidí, ale tam prostě nebylo s kým si popovídat. Díky pokeru má naštěstí možnost potkávat lidi z celého světa. Různé lidi, pokerový svět je velký!

Myslíš si, že jsi takový zájem lidí vyvolala díky tomu, že jsi takový extrovert, díky čemuž děláš svou práci dobře?

To je fakt docela legrace, ve skutečnosti jsou totiž tak trochu introvert. Když nejsem v práci, jsem hodně plachá.

To je také důvod, proč je moje práce skvělá – můžu mluvit s lidmi, s kterými bych se jinak nebavila. Ne že bych se bavit nechtěla, ale prostě bych k tomu nenašla odvahu.

Myslím, že pracuju dobře, protože jsem zvědavá. Vážně mě zajímá, co lidé na mé otázky odpoví. Chci vědět, co udělali, ale zároveň chci pochopit, proč to tak udělali. Co je vedlo k pokeru, jak přemýšleli o turnaji, co si o jejich hraní myslí rodina…. prostě úplně všechno!

Může to být trošku nuda povídat si pořád jen o pokeru, ne?

Přesně! Zejména v televizi, protože tam vidíte jednotlivé handy. Proto se snažím lidem říkat, že nemusí popisovat, co se stalo. Chci jen vědět „proč“.

Pokerový hráči jsou schopní tyto připomínky přejít, zaměřit se na své handy, blindy, prostě se často nedokáží odtrhnout. Jak se ti daří tenhle tok myšlenek zastavit?

Nedaří! To je jeden z důvodů, proč jsou moje rozhovory tak dlouhé! Nechám je, aby se přes to přenesli a pak se jich teprve začnu ptát na věci, které mě zajímají.

V nedávné době jsme potkali jednoho novináře a ten nám prozradil, že když se rozjede kamera, cítí stejný adrenalin, jako by hrál o obrovský pot.

Určitě. Zvlášť když jsou to rozhovory naživo – například přenos z WSOP nebo ESPN. Pro mě je to možná ještě silnější než hrát o obrovský pot, jelikož při přenosu je možností, že se něco pokazí mnohem více!

Někdo by s tím, co říkám nemusel souhlasit, profesionální hráči umí být zlý. Někdy se zase snaží být vtipní a moc jim to nejde. Risk je zde obrovský, ale také příjemný!

Prostě nikdy nevíš, co se může stát a to je důvod, proč se mi tahle práce tak líbí. Miluji tlak. Upřímně řečeno jsem přesvědčená, že kdybych necítila adrenalin, nikdy neodvedu tak dobrou práci. Doufám, že mě to nikdy nepřejde, protože potom budu jen mluvící hlava.

Vidíš i jiné podobnosti v pokeru a moderování v televizi?

Myslím, že v obou případech musíte stát oběma nohama pevně na zemi, abyste mohli reagovat v každém jednom okamžiku.

Samozřejmě, když hrajete o pot, musíte přemýšlet i o budoucích tazích. A to samé se dá tvrdit i o moderování. Neustálé konstruování nastalých skutečností a vyvozování dalších postupů.

Co je na práci moderátorky nejtěžší?

Někdy je těžké rozmluvit hráče, který nechce být zpovídaný. Jsou tam, protože mají pocit, že tam musí být, ale ve skutečnosti to nesnáší.

Hráče k rozhovorům vyzýváme především o přestávkách a oni nemusí mít čas, nebo si chtějí oddechnout. To může být hodně těžké, protože si dvakrát můžete říct, že s vámi mluvit nechtějí, ale stále chcete získat perfektní interview. Už se mi to párkrát stalo, že jsem zpovídala hráče, který mi dával jednoslovné odpovědi. V takových chvílích je vám jasné, že si říkají: „Ach jo, to jsou keci“.

Vsadím se, že v takové situaci musíš nasadit úsměv a doufat, že všechno dopadne dobře.

Jo… Jsem zvyklá na to, že každý má slabší chvilku a může vypadat hloupě. Jen musíte doufat, že většina toho, co děláte, hloupost není.

Mým problémem je, že jsem perfekcionistka. Proto pořád myslím na to, co jiného jsem mohla udělat, a to i když jsou producenti šťastní.

Myslím, že mě to nutí k lepším výkonům, ale také mě to hodně trápí. Je to všechno o rovnováze.

Takže si myslíš, že se ještě můžeš zlepšit?

Ano, samozřejmě! (smích)

Ráda zkouším nové věci a jsem si jistá, že se vždycky můžu zlepšit. Zejména s ohledem na to, že mám tendence pracovat fakt hodně. Pokerové turnaje jsou hodně dlouhé, k tomu musíte přičíst filmovací hodiny, přípravu atd.

Často pracujete 16 hodin denně, někdy i 7 dní v týdnu a na konci všeho toho kolotoče vážně cítím, že se můžu zlepšovat.