Související články:

Sdílejte:

Už před lety jsem se přestal chlubit mými pokerovými dovednostmi. No, možná jsem nepřestal úplně, ale hodně jsem zpomalil.

Když jsem byl mladší, přivádělo mě k šílenství, když si někdo myslel, že je lepší hráč než já. Hluboko, hodně hluboko uvnitř sebe sama jsem věděl, že to prostě není možné. Ve svém srdci jsem pochopil, že při dostatku času mě nikdo nemůže dlouhodobě porážet (kdybychom měli teoreticky nelimitované bankrolly).

S tímto přesvědčením a díky mému mládí bylo mé ego velice zraněno kdykoli, když někdo jen dokonce naznačil, že by mě mohl přehrát. Kdykoli jsem byl připraven riskovat celý svůj bankroll na heads-up zápas – kdykoliv a kdekoliv. Nešlo o výhru peněz. Můj soupeř musel být potrestán za své „troufalé myšlenky“ o tom, že by mohl mít šanci proti Miku Carovi. Většinu těchto ego zápasů jsem vyhrál, ale ne všechny, takže jsem víc než jen párkrát skončil s prázdnýma kapsama a musel jsem budovat svůj bankroll znova na nižších limitech.

Jednoho dne jsem byl skoro na mizině a snažil jsem se opět vybudovat bankroll na nižších limitech. Najednou mě jeden chlápek vyzval na $10 000 freezeout heads-up zápas, který jsem si nemohl dovolit. Ale nechtěl jsem to uznat a přijít o mou hrdost.

Řekl jsem mu: „Nemůžeš si dovolit stakes, na kterých chci hrát.“

„O co chceš hrát?“ zeptal se.

„Pojďme si jen sednout, každý s 500 žetony a hrajme do okamžiku, kdy někdo bude mít všech 1000 žetonů.“

„O kolik?“

„Žetony jsou zdarma“ řekl jsem mu.

„To nedává smysl.“ odpověděl a zakroutil hlavou „Nemůžeš hrát poker jen tak.. o nic.“

„Neřekl jsem, že v sázce je nic. Řekl jsem, že žetony jsou zdarma. Co když se ten, kdo prohraje, bude muset zabít?“

Potom jsme jen tak stáli uprostřed pokerové herny, obklopeni jednotlivými stoly. Soupeř se snažil přijít na to, zda jsem to myslel vážně. Díval jsem se mu prudce do očí a ani jsem nemrkl. On zvolil stejný postup – rovněž ani nemrkl. Až do okamžiku, kdy se na jeho tváři objevil jemný pokroucený úsměv.

„Děláš si ze mně srandu?“ řekl, s tónem hlasu nasvědčujícím spíše zbožnému přání než opravdové otázce.

„Nedělám“ řekl jsem a pomalu jsem zakroutil hlavu. Nevím, jestli bych tento zápas hrál, ale v tom okamžiku jsem se cítil statečně a neporazitelně. Hlavou mi létaly představy, ve kterých jsem jej porazil a řekl: „Hele, tentokrát nemusíš platit buy-in, ale pamatuj si, že u mě máš vroubek. Jdi a žij hezký život.“

Byl jsem tehdy celkem blázen. Hrál bych s kýmkoliv a o cokoliv. A opravdu jsem si myslel, že mohu během krátké doby dokázat to, že jsem nejlepším pokerovým hráčem na světě, zejména ve hře jeden na jednoho.

Toho dne jsme od sebe se soupeřem konečně odešli a přisedli si k normálním stolům. On bohužel hrál na vyšších limitech, takže jsme proti sobě nesoupeřili. Ale byl jsem spokojen s tím, že jsem ho přinutil k ústupu, že jsem byl ochoten hrát na stakes, které si on nemohl dovolit. Ano, vyzval mě k zápasu, který jsem nemohl hrát kvůli mému nedostatečnému bankrollu, ale já ho „převezl“. A byl jsem na sebe pyšný.

Více zápasů

Tento incident mne v mém „bláznovství“ vlastně ještě podpořil. Kdykoliv mi někdo jen trochu „pocuchal pírka“ tím, že pochyboval o mých pokerových dovednostech, už jsem jej vyzýval na sebevražedný zápas. Výzvu samozřejmě nikdy nikdo nepřijal a samozřejmě ji většina soupeřů brala vážně jen tak napůl. Někdy jsem si byl jistý tím, že kdyby někdo mou bláznivou výzvu přijal, šel bych do toho. Jindy jsem váhal.

Někoho porazíte, proti někomu prohrajete a stejně si to ve výsledku necháte pro sebe.

Ať už vše bylo jakkoli, má mladá a bláznivá odvaha se vytratila v okamžiku, kdy jeden chlápek přihlížel mé další sebevražedné výzvě a zareagoval: „Chlapče, ty chceš hrát vážně, tak pojďme hrát.“ V klidu si rozepnul poklopec a pokynul mi, abych udělal to samé. Následně vzal kapesní nůž, rozložil jej a hodil na stůl. Pak mi pokynul, abych se posadil a jednoduše řekl: „Rozdej“… ten symbolismus bylo těžké přehlédnout.

Nakonec jsem se začal smát a se mnou všichni ostatní. No, skoro všichni – ten chlápek se nesmál. Takže jsem řekl: „Pardon, ale nemám takový druh bankrollu.“ Člověk se musí naučit, kdy nedorovnávat soupeřův raise. Myslím, že tento moment byl počátkem mého uvědomění, počátkem zpomalení mého chlubení a kladení důrazu na ego.

Dnes si již uvědomuji, že není možné dokázat, kdo je opravdu tím nejlepším pokerovým hráčem na světě, protože všichni TOP hráči jsou až příliš vyrovnaní – byly by třeba roky důkladného zkoumání na to, aby bylo jasné, kdo je tím nejlepším. Pořád si ale (soukromě) myslím, že mohu porazit kohokoli – zejména ve hře jeden na jednoho. Ale ostatní si myslí to samé. A tento spor nebude nikdy možné urovnat – možná tak na jednu noc nebo pár dní, nicméně vítězství obvykle déle nepřetrvává.

A to je pravda o pokeru. Ego je vedlejší. Nikdy nikdo nemůže s určitostí prokázat, kdo je nejlepší. A postupem času zmoudříte a přijdete na největší pokerovou lekci: