Související články:

Sdílejte:

Když zrovna není zaneprázdněn vítězením v turnajích WSOP, zabývá se psaním knih a vydáváním instruktážních DVDček. Vedle toho založil i vlastní řadu pokerových žetonů. Phil Hellmuth je jedněmi milován a druhými nenáviděn. Jeho kontroverzní vystupování u stolu se zkrátka zarylo do podvědomí úplně všem. O jeho vzteku jsme si s ním popovídali a přidali jsme také pár dotazů na to, jak se mu daří přehrávat své soupeře.

Už jsi vyhrál mnoho WSOP náramků. Jak hru ovlivňuje tlak, který je vyvíjen na hráče velkými rozdíly ve výplatní struktuře na finálovém stole?

Poprvé jsem v heads-up čelil Johnny Chanovi. Cítil jsem, že chci vyhrát a i jsem to před turnajem řekl svým známým. Pozval jsem i svého tátu. Na výplatní strukturu a ani na prohru jsem nemyslel. Šlo mi o vítězství. Bylo to prostě úžasné – šlo o hlavní událost roku 1989.

A co v poslední době?

V roce 2003 bylo první místo odměněno 400.000 dolary. Šlo o velký turnaj s mnoha hráči, ale současně to nebyla nejhlavnější událost roku. Jelikož jsem jeden Event vyhrál už deset dní předem, bylo to trochu divné. Jakmile jste na World Series a zaznamenáte jednu výhru, žene vás to k výhře další. Víte, že hrajete skvěle a že jste tomu blízko. Co se týče peněz, žádný velký tlak jsem nepociťoval. Vpřed mě však hnala moje vlastní osobnost. Jsem soutěživý a tak jsem chtěl víc.

Bylo to všechno o konkurenci a tvojí soutěživosti?

V té době jsem v počtu náramků zaostával pouze za Chanem. Šlo o spoustu let a najednou jsem během dvou let vyhrál tři a byl jsem na dosah. Takže ano, něco ve mně křičelo: „Máš ho na dosah, musíš ho porazit!“.

Jaké byly roky, které předcházely tvému prvnímu vítězství na WSOP?

Ve své knize „Bad Beats and Lucky Draws“ mám oddíl, který tato léta trošku popisuje. Hrával jsem proti vysokoškolákům a až za pár let jsem se probojoval až na profesionální tour. Dřív jsem se podílel na několika velkých potech, ovšem to byly výjimečné situace. Hrávalo se spíše o dolary, někdy i o méně. A za velkou výhru jsem považoval třeba 100 dolarů. Už zamlada jsem ale chtěl víc. To byl důvod, proč jsem se k tour dostal poměrně mladý – alespoň na tu dobu. Bylo mi 23 – 24 let a déle jsem vydržet nemohl. V podstatě všechny mé kroky vedly k této události.

Dostal jsi se taky do nějakých podvodných her?

Ano, z počátku jsem navštěvoval spoustu pochybných her a bál jsem se o své peníze i život. Bylo to pro mě dobře, šlo o další důvod, proč jsem chtěl svou hru přenést na další úroveň. Vím například, že jsem byl podveden na jedné výletní lodi. Oškubali mě o poslední dolar, ale takovým divným způsobem. A když jsem řekl, že nechci pokračovat, bylo mi v zájmu mého bezpečí doporučeno, ať tu nechám i zbytek svých peněz. Zezačátku jsem si myslel, že podvádění u pokeru není možné, ale velice rychle jsem zjistil, že na některých místech je to docela běžné. Pro mě zkrátka podvádění neexistuje. I když jsem nervák, chci vyhrát čestně. Jinak bych si té výhry nevážil.

Povíš nám ještě něco o tom podvodu?

Myslím, že na boardu bylo 4-4-J a já otočil KJ. Chlápek, proti kterému jsem hrál, měl na ruce AJ a to i přestože zbylé dva Jacky drželi ostatní spoluhráči. Jeden tam byl zkrátka navíc. Díky této hře jsem se dokonce zadlužil. Musel jsem doplatit 57.000 dolarů. Spousta lidí mi říkala, ať to neplatím. Já jsem si ale nebyl jistý, jestli podváděl tenhle chlap, nebo další dva chlapi, co Jacky taky drželi. Takže jsem šel a zaplatil to.

Účastnil ses mnoha velkých her ještě předtím, než pokerové televizní přenosy nabyly na popularitě. Jak poker boom ovlivnil tvůj život?

No myslím, že to co mě ovlivnilo nejvíce, bylo zařazení mé osoby mezi nejlepší hráče Texas Hold´emu. Veřejnost miluje Texas Hold´em. Je to nejpopulárnější pokerová varianta. A já jsem dost na očích. Spousta lidí mě miluje, spousta mě zase nenávidí, všichni dohromady si mě ale moc dobře pamatují.

Myslíš, že jsi tak drsný, jak se ostatním jevíš?

To že jsem považován za „Bad Boy of Poker“ je docela ironické. V pokerovém světě jsem znám hlavně svou čestností a etikou. Držel jsem se jí celých 15 let. Nikoho nepomlouvám, na nikoho nešiju boudu, neberu drogy a ani to nepřeháním s alkoholem. A i přesto jsem „Bad Boy of Poker“. Ironie, že? To, že občas u stolu vybouchnu, je trošku jiná věc. A i na té se pracuje.

Myslíš, že tahle nálepka už ti zůstane, nebo se to do budoucnosti změní?

Nevím. Na svou osobnost jsem opravdu hrdý. Víš, já jsem třeba takový, že jsem ve své patnáctileté kariéře nikdy nepodvedl svou ženu při všem tom cestování, slávě a bohatství. Kdo to o sobě může říct? U stolu ztrácím nervy, ano. Je to moje Achillova pata. Ale štve to hlavně mě samotného. Víš, jak těžký chvíle zažívám? Televize ESPN mou Achillovu patu miluje, takže se toho asi nikdy nezbavím. Diváci prostě chtějí něco neobvyklého a to moje výbuchy vzteku rozhodně jsou. Má Achillova pata mi tedy i svým způsobem slouží.

Pokud bys mohl dát radu hráčům, kteří se do velkého pokerového světa právě probojovávají, co by to bylo?

Rada číslo 1 by byla určitě: „Dejte si pozor na nástrahy“. Není mnoho odvětví, kde je hlavní komoditou hotovost. Tím, že vám rukama bude procházet velké množství hotovosti, můžete být ohroženi – z vnějšku, ale i zevnitř. Můžete být přepadeni, ale samozřejmě můžete být i v pokušení, dělat se svými penězi hlouposti… a nebo rovnou se svým životem. Nesejděte na scestí. Buďte čestní, žijte zdravě a myslete na budoucnost.

Máš nějaké triky na to, jak si zachovat čistou hlavu?

Není pochyb o tom, že mi hodně pomáhá cvičení. Musím ale říct, že zrovna když jsem netrénoval, hned jsem vyhrál tři náramky. Takže ve hře je hlavně důležité přemýšlet a nedělat unáhlená rozhodnutí. V poslední době mě také uklidňují mé dřívější výsledky – pokud za sebou už něco takového máš, tak je mnohem jednodušší spolehnout se na své znalosti. Víš, že je máš, že to není jen něco nahodilého a že se na to můžeš spolehnout.

V myslích veřejnosti jsou kasina spojena s organizovaným zločinem. Byl jsi někdy svědkem tohoto spojení?

Skoro nikdy. O jednom člověku, s kterým jsem hrával, jsem věděl, že patří k mafiánům. Ale víc se ke mně nedostalo. A kromě toho šlo o pár her z několika tisíc, které jsem v té době hrával.

Bál ses, že když ho porazíš, něco se ti stane?

Poprvé jsem s ním hrál v Horseshoe a měl s sebou ozbrojenou ochranku. Lidé mě varovali: „Dej si pozor, co říkáš. Jsi pokerový spratek. Radši drž hubu.“ V době, kdy jsem tuhle hru hrál, mi bylo 23 let. V takovém věku prostě nejste nijak moc moudří a ani nemáte z ničeho strach. Ve skutečnosti si můžete myslet, že když takového chlapa přehrajete, dostanete nějakou větší šanci. Jakmile zestárnete, uvědomíte si, že žádnou šanci byste nedostali. A jak velké štěstí jste měli.

Jak často máš pocit, že v tvé hře došlo k průlomu?

Ani nevím. Někdy si spíš říkám, že opakuju některé z ponaučení, které jsem dostal z minulosti. A někdy vyzkouším něco nového a ono to nefunguje, takže se k tomu starému a osvědčenému zase rád vrátím. Myslím, že jsem měl štěstí a zaznamenal jsem mnohem víc objevů, než průměrný člověk. To mi umožnilo udržet si náskok před ostatními. Ale pokud něco takového používám teď, tak si to neuvědomuju – asi se mi to zautomatizovalo.

Máš dostatečně dlouhou kariéru. Jak na ní pohlížíš?

Myslím, že jsem předstíral, že jsem profesionálním pokerovým hráčem. A ono se to stalo. Prostě jsem to k sobě přitáhl svým podvědomím. Kromě toho jsem se ale věnoval i dalším věcem. Napsal jsem knihu, podporoval ji. Myslím si, že spousta dovedností, které mě odlišují od jiných pokerových hráčů, jsou právě mé aktivity mimo poker. Dostal jsem dar, který mi umožňuje jasný náhled na realitu. Jakmile poker zaznamenal boom, udržel jsem se v pozici, z které jsem těžil a která mi zajistila maximální finanční výhody. Myslím, že i to je dovednost. Je to o prodeji věci a využívání pozice. Jsem opravdu dobrý oportunista, ať už v pokeru, nebo v životě a myslím si, že je to něco, co mi nad ostatními dává velkou výhodu. Ostatní totiž neudělali dost proto, aby sami sebe podpořili.