Související články:

Sdílejte:

Myslíte si, že o pokerové hvězdě Philu Laakovi už víte všechno? Phil Laak je jedním z nejvíce viditelných pokerových profesionálů, které nám přihrálo uplynulých deset let. Objevil se v pokerových show Poker After Dark i High Stakes Poker, s kamarádem Antonio Esfandiarim byl potom k vidění na plakátu k televiznímu filmu Knight Rider, pod nímž stál nápis „I Bet You“. Je těžké uvěřit, že o takto slavné osobnosti něco nevíte.

Přesto jste daleko od pravdy.

Zatímco někdo Phila Laaka zná jako partnera krásné Jennifer Tilly, nebo jako praštěného pobočníka Antonia Esfandiariho, Phil Laak je neuvěřitelně dobrý hráč a zajímavá osobnost v jednom. Osobní příběh Phila Laaka je potom o mnoho hlubší, než by se dalo očekávat – je prodchnutý mnoha zvraty a veselými historkami, o nichž jsme si s Philem důkladně popovídali. Jelikož byl rozhovor s Philem Laakem mnohem delší, než jsme původně očekávali, rozdělili jsme ho do několika částí.

Krátkou dobu jsem se věnoval také obchodování. Pracoval jsem s hedgeovými fondy a tak podobně. To bylo poté, co jsem pracoval ve strojírenství a začal se učit C ++, nebo lépe řečeno začal jsem se znovu učit C++, jelikož na vysoké škole jsem s tímto programovacím jazykem přišel do styku, i když v té době jsem moc nevěděl, co vlastně dělám.

Vždycky jsem si myslel, že bych měl být schopen dělat ty nejlepší videohry na celém světě. Proto jsem se rozhodl, stát se nejlepším programátorem na světě – chtěl jsem být v meritokratickém prostředí, které by moje programátorské ambice nakoplo. Jenže ani to nebylo nic pro mě. Byl to jen nápad, jeden z mnoha. Prostě jsem vždycky chtěl být v něčem mistr čaroděj.

Takže stejně, jako jsem to měl obvykle ve zvyku, propadl jsem i oblasti financí. Chtěl jsem investovat peníze a vědět všechno. Vždycky jsem se snažil používat svůj mozek abych porazil systém a unikl ze začarovaného kruhu. Myslím tím „vydělat peníze, zaplatit hypotéku a účty a každý den chodit do práce od 10ti do pěti“.

To je důvod, proč jsem si začal hrát s akciovým trhem a pak se věnoval investičnímu fondu – to byla moje máma, bratranec, celkem asi 22 lidí. Úžasný je na tom fakt, že v Americe, pokud má váš investiční fond méně jak 100 členů, nepotřebujete vůbec žádnou kvalifikaci – bez ohledu na to, zdali máte jeden dolar, nebo jednu miliardu. Myslel jsem, že to bude skvělé. Opravdu jsem se nechtěl vracet zpět do školy a získávat kvalifikaci. A tak jsem to udělal.

Brzy na to jsem si ale uvědomil, že je mnohem jednodušší riskovat jen své peníze. Je to legrace, rád hraji hazardní hry, ale jen velmi nerad vsázím peníze mojí mámy, mého táty, mého bráchy… chápeš.

Nechtěl jsem hazardovat s penězi a tak jsem se na fond nakonec vykašlal. Povedlo se mi vyjít se svými vlastními penězi, vrátit peníze ostatním a to bylo super, i když mě teďka občas napadne, co by se stalo, kdybych u myšlenky s fondem zůstal.

Když jsem se v roce 2000 setkal na World Series of Poker s Antoniem, v podstatě jsem dokončil roční vzdělávací tábor. Poker jsem se naučil rok předtím, v roce 1999 a pak jsem s tím vyšel na svět – chtěl jsem navštívit každé kasino v Jižní Americe, Střední Americe, Severní Americe, Evropě, prostě všude.

Tehdy jsem si myslel, že nejlepší kasino je v klubu Aviation v Paříži – což byl skvělý klub. Mám rád tohle město, ale nemohl jsem se vyrovnat s kouřením. To byl důvod, proč jsem se rozhodl jít na Wall Street a stát se obchodníkem. Za tuhle práci jsem vlastně nikdy nedostal zaplaceno – můj přítel měl na starost asi 70 dalších lidí a nechal mě sedět s těmi nejlepším. Tyhle chlápci vydělávali třeba i 10-20 tisíc dolarů denně, ale byl tak brilantní, že mi prostě ani za boha neuměl vysvětlit, co teď vlastně dělá, takže si z jeho práce pamatuji jen číslíčka a grafy.

Jak to tak bývá, když jsme přišli k pokeru, zjistili jsme, že toho máme společného mnohem víc. On totiž hrával poker o svých poledních přestávkách, takže jsme se brzy dohodli na vzájemném doučování – já mu vysvětlím něco z pokeru a on se bude snažit vysvětlit mi něco z obchodování. Zatímco on však byl skvělý student a stal se dobrým pokerovým hráčem, také byl absolutně nejhorším učitelem na světě. Antonio se mě naštěstí zeptal: „Co děláš na Wall Street? Ty jsi pokerový hráč, kámo.“.

Mohl mi volat každý den z toho kasina v Rusku – což je jediné kasino na světě, ve kterém jsem ještě nebyl – říkat mi kolik v kasino vyhrál, jak nechutně vysoká částka to byla, ale nemohl jsem mu to uvěřit.

Nakonec jsem mu řekl? „Víš co, příští týden přijedu. Budu hrát sedm dní v kuse, 10 hodin denně a uvidíme.“.

To kasino budilo dojem, jako by kolem sebe mělo štít, jako ta kniha Under the Dome od Stephena Kinga. Žádní profíci o něm nevěděli. Bylo to nejlépe střežené pokerové tajemství na světě. Bylo tam celkem asi 30 hráčů v rozmezí od neskutečně slabých, až po tři velice dobré hráče. Vážně jsem tomu nemohl uvěřit.

V průběhu prvního dne jsem vyhrál nejvíce peněz ve svém životě. Do té doby to bylo moje největší vítězství v hazardu, jednalo se o částku 15.600 dolarů. V průběhu celého týdne jsem si pak přišel na něco okolo 35 tisíc amerických dolarů.

Bylo to v roce 2000, takže šlo opravdu o hodně velkou výhru. A bylo to opravdu hodně i při pomyšlení, že jsem vlastně nevěděl, jestli chci být dobrý v obchodování nebo v pokeru. A tak jsem se rozhodl věnovat se pokeru s tím, že se časem uvidí.