Související články:

Sdílejte:

Z Longworthu do Las Vegas a 70 lety mezi tím: Doyle Brunson, pokerová legenda vypráví o svém životním příběhu a pohledu na život hráče.

Doyle Brunson je pro poker to, co byl Babe Ruth pro baseball – obr, který přerostl své tělo i život, muž, který nepomohl pouze revoluci a popularizaci hry, kterou miloval, ale rovnou položil standard pro dosažení dokonalosti podle kterého se poměřují všichni ostatní hráči.

Dvakrát vyhrál Main Event World Series of Poker, ale možná je známější díky své pomoci hře samotné. O více jak 20 let zpět se totiž spolupodílel na napsání knihy, která je nazývána „Biblí“ pokeru. Jedná se o knihu Super System – How I Made Over $1.000.000 Playing Poker (překlad této knihy jsme vám přinesli i na našem portálu – přečíst si ji můžete zde).

Jako jeden z vůbec prvních respektovaných hráčů propagoval také vyšší ctnosti a diskutoval o důležitosti cti a důvěry mezi svými vrstevníky. Brunson zkrátka přišel ztělesnit představu, že „hazardní“ hry mohou být slušným povoláním.

V jeho skromných začátcích, kdy Doyle Brunson pracoval na rodinné farmě, bychom se asi jen těžko mohli domnívat, že se stane jedním z nejúspěšnějších hráčů světa. Doyle Brunson se narodil v Longworth v Texasu 10. srpna 1933. Ve svém mládí byl velice nadaným atletem, který byl draftován do NBA Lakers (později Minneapolis Lakers). Jeho sen stát se profesionálním sportovce ovšem zhatilo zranění kolene. Proto musel najít jiný způsob, kde by mohl uspokojit své konkurenční instinkty.

A také ho velice brzy našel. Po absolvování vysoké školy a získání magisterského titulu pověsil na věšák basketbalový dres a zasedl k pokerovému stolu. A zbytek, jak se říká – je už historie.

Brunson se stal typickým „rounderem“ který obíhá jednu pokerovou hernu za druhou. Byl to zajímavý, ale zároveň velice nebezpečný způsob, jak si vydělávat na živobytí. Svou cestou potkal spoustu zajímavých lidí, kteří se později také stali pokerovými legendami – včetně Johnny Mosse, Sailera Roberts a „Amarillo Slim“ Prestona.

V časných šedesátých letech se Brunson oženil se svou láskou Louise. Měli spolu 4 děti. Jelikož pro Brunosna bylo stále obtížnější cestovat do Las Vegas, kam dostával nejvíce pozvánek do živých her, rodina se tam brzy přestěhovala. Jakmile se tam pevně zavedl, vyhrál hned dvakrát WSOP  v roce 1976 a 1977. Je až neuvěřitelné, že obě vítězství završil s přesně stejnou handou – full housem desítek a dvojek. Od té doby je mu přezdíváno „10-2 Doyle Brunson“.

Když Doyle Brunson napsal svou knihu Super System, z něhož se téměř přes noc stala klasika, pobouřil mnoho kolegů, kteří si nemysleli, že měl prozradit jak porážet pokerové hry. Efekt ovšem nebyl tak zlý – i když se poté hry stále ztěžovaly, do pokeru byla zároveň přitažena spousta amatérských hráčů, která přinášela potřebné peníze. Super System zároveň vyvolal novou vlnu knih o strategiích pokeru.

I sám Brunson přišel se svou troškou do mlýna. Jeho další kniha se jmenovala „According to Doyle“ (Podle Doyla – pozn. redakce), což byla sbírka jeho nejlepších sloupků, které napsal pro časopis Gambling Times. Kniha sestává z řady úvah a filozofických otázek o tom, co to znamená být úspěšným pokerovým hráčem. A i tímto počinem se Brunson opět stal průkopníkem – zavedl představu o tom, že poker je legitimní profese a že všichni skuteční hráči se chovají čestně.

V roce 1980 se Brunson stal velice známý tím, jak začal řádit na golfovém hřišti, v čemž byl stejně tak dobrý, jako ve hře u pokerového stolu. Hraním golfu si přišel na astronomické sumy peněz. Jednou se nechal slyšet: „Kluci, kteří vstupují na profesionální golfové turnaje, ani zdaleka nesoutěží o takové sázky, o jaké jsme se vsázeli na pouhé jedno kolo hry.“. Brunson také vsázel obrovské sumy peněz na sportovní utkání a dodnes pro něj není neobvyklé vidět ho, jak na některou z událostí vsází více jak čtvrt milionu korun.

K dnešnímu dni se Doylovi podařilo získat deset zlatých WSOP náramků. Ovšem svůj největší věhlas získal v cash games, kde byl mužem číslo jedna po několik desetiletí. Stále ještě na něj můžete narazit v některé herně, jak sedí na těch nejvyšších limitech a pohrává si se svými protivníky a vítězí a občas v jednom z potů prohraje tolik peněz, než vydělá průměrný pracující za jeden rok.

Začněme s nostalgií, Doyle. Jaké to bylo vyrůstat v západním Texasu v průběhu 30. a 40. let?

Jsem jen vesnický farmářský chlapec, který vyrůstal v městečku s méně než 100 obyvateli. Všichni tam pracovali jako zemědělci. Tenkrát jsme neměli moc peněz, ale nikdy jsme se o to nestarali, protože jsme byli šťastní. Kolem byla spousta dalších lidí, kteří měli ještě méně než my, jelikož se jednalo o období hospodářské krize. Když jsem byl teenager, hodně jsem se věnoval sportu. Mohla za to i skutečnost, že můj táta řídil místní gymnázium – a tak jsem každý den hrál a cvičil, zatímco ostatní děti se věnovaly něčemu jinému. Já jsem ale moc dobře věděl, že jediný způsob, jak se dostat z Longworth pryč je dostat atletické stipendium. Většinu svého volného času jsem tedy věnoval sportu, což pro mě nebyl žádný problém, jelikož jsem miloval soutěžení. Také jsem měl spoustu potřebných vloh. Když jsem se dostal na školu ve Sweetwater v Texasu, dostal jsem se do All-State týmu v basketbalu. Také jsem vyhrál Texaský státní šampionát v běhu na jednu míli, který mi dal přes sto nabídek od vysokých škol z celé země. Rozhodl jsem se jít na Hardin- Simmons University v Abilene, jelikož to bylo jen čtyřicet mil od mého rodného města a mých nejbližších přátel, které jsem doma zanechal.

Jaké to bylo opustit profesionální pokerovou kariéru v Minneapolis Lakers a stát se profesionálním hráčem? Jak si se vůbec k pokeru dostal?

I když jsem poker párkrát hrál na střední škole, nejdříve jsem se mu vůbec nevěnoval. Namísto toho jsem sportoval a soustředil se na školu. Když jsem se dostal na školu, byl jsem druhým nejlepším běžcem na jednu míli ve státních vysokoškolských žebříčcích a byl jsem zvolen „Nejužitečnějším sportovcem“. To všechno však skončilo, když jsem si poranit a odrovnal koleno. Tím skončily mé atletické ambice. A to je také ten důvod, proč občas používám na chůzi berlu. I když mé zranění bylo vyléčeno, jak stárnu, postupně se zhoršuje. Jednou jsem se smířil se skutečností, že moje sportovní kariéra je v prachu, tak jsem se začal živit pokerem. Chodíval jsem na různé vysoké školy, o kterých jsem věděl, že je navštěvují lidi, co hrají rádi poker. Také jsem se začal usilovně soustředit na své studium a získal magisterský titul v oboru správního školství. V té době jsem si myslel, že budu učitel/trenér. Později jsem však zjistil, že tarifní stupeň učitelů je skutečně chudý a tak jsem si tuhle ideu rozmyslel.

Věnoval jsi se někdy v životě „regulérní“ práci?

Jednou. Do své jediné „regulérní“ práce v životě jsem šel hned po škole. Pracoval jsem jako prodavač společnosti Burroughs Corporation. Prodával jsem účetnické vybavení. Tato má práce však trvala jen pár týdnů. Jakmile jsem viděl svou první výplatu, usoudil jsem, že pro tohle prostě nejsem stvořený. Věděl jsem, že v jednom potu můžu vyhrát více peněz, než v práci vydělám za týden. A tak se všechny ty malé hry pořádané v Texasu staly mým územím.

O některých těchto osobních pokerových zkušenostem jsi napsal v knize „According to Doyle“. Vyprávěl jsi v ní příběhy o hraní pokeru v Texaském podsvětí v padesátých letech. Jak tyhle hry vypadaly?

Postupně jsem se vypracovával od velmi skrovných her do větších soukromých salónů. Ty se konaly na severní straně Fort Worth. Hrát poker v této oblasti bylo to nejobtížnější na světě. Všude samí zloději, zloději a zabíjení lidí. To byl jejich společný jmenovatel. Dalo by se říct, že právě na tomto místě jsem dostal svůj skutečný trénink. Ve hrách se točily peníze lidí, kteří byli tím či oním způsobem zapleteni do zločinu. Byli to zloději, pasáci – opravdu zlé elementy. Ale byli tam i lidé, kteří tyto hry dělaly zajímavými a kvalitními. Netřeba dodávat, že z tohohle prostředí jsem si odnesl pár škrábanců. Později jsem se přestěhoval do města, kde se konaly větší hry. Velká hra v té době byla 1 dolar ante. Pamatujte si ovšem, že to bylo roku 1950 – takže jeden dolar bylo skutečně hodně peněz. Pokud jste věděli, co děláte, dalo se jich za noc vydělat stovky. V těchto dobách jsem také poznal Sailora Robertse, který se stal v roce 1975 světovým pokerovým šampiónem. Sailor a já jsme začali po hrách cestovat společně. Motali jsme se většinou kolem her v Texasu, kde jsme také potkali Amarillo Slima. Všichni tři jsme vytvořili partnerství. Bylo to hodně příjemné mít někoho, kdo s vámi cestuje. Museli jsme si dávat pozor, protože to co jsme dělali, bylo tenkrát dost nebezpečné. A ve třech to bylo o hodně jednodušší.

Jaké nebezpečí?

Museli jste začít od sebe – držet se dál od zatčení a uvěznění policií. Potom jste si museli dávat pozor na různé podvodníky, kteří se snažili nečestně manipulovat se hrou. V případě, že jste vyhrávali, jste si museli dávat pozor, aby vás nepřepadli a neokradli. Občas to býval otřesný zážitek. Lidé, kteří dnes hrávají v krásných obrovských (legálních) kasinech ani nechápou, jaké to bylo dříve, když hráči museli řešit všechny tyto problémy. Byla to jedna nesnáz za druhou. Ale na druhou stranu zase můžu říct, že to bylo zajímavé. Peníze vždycky někdo dostal – jedna nebo druhá strana.

Kolikrát jsi byl okraden?

Tolikrát, že už si ani nevzpomenu na to, kolikrát to bylo. Jednou jsme se účastnili jedné z těch banditských her na Exchange Avenue ve Fort Worth. Najednou se rozlétly dveře a dovnitř vtrhl chlap s pistolí a střelil chlápka, který seděl vedle mě. Vzpomínám si, jak hlava toho chlapa spadla a on pořád pálil proti zdi. A pak koukáme, že vyběhl ze dveří. Taky ke mně jednou přišel člověk s baseballovou pálkou a chtěl moje peníze.

A dal jsi mu je?

Jo, jo. Jindy ke mně zase přišel chlap zezadu a přiložil mi nůž tady (ukazuje na krk). V soukromých pokerových hrách jsme byli okradeni mnohokrát. Jeden z mých nejoblíbenějších příběhů se však točí kolem jedné velké hry v Austinu. V tom domě jely tři nebo čtyři pokerové hry. Najednou okny prolítli chlapi v lyžařských kuklách s brokovnicemi a zařvali, ať dáme ruce nahoru. Odvedli nás ke zdi a stáhli nám kalhoty až ke kotníkům. Potom vzali naše peníze. Jeden chlap s pistolí řekl: „Vážně nemáme čas na to, abychom vás všechny prohledávali. Vybereme tři nebo čtyři z vás, prohledáme je a pokud zjistíme, že před námi něco schovává, ustřelíme vám nohu.“. Vzpomínám si, jak další člověk povídá: „Hej kámo, tady jsi zapomněl 400 dolarů!“, další z nich zařval: „Nezapomeň 600 dolarů tady, kámo!“ a tak vybrali všechny peníze. Potom nás namáčkli ke zdi – vždycky si mysleli, že jsem jejich kápo – a tak si mě vybrali. Jeden chlápek s dvouhlavňovou brokovnicí se na mě otočil a řekl: „Dobře, kdo provozuje tohle pokerovou hru?“. Nejsem práskač a tak jsem odpověděl: „Já nevím.“. Odpověď se mu nelíbila a tak si vzal brokovnici a praštil mě s ní do břicha. Pak řekl: „Kdo řídí tuhle pokerovou hru?“. Opět jsem odpověděl: „Pane, já nevím.“. Takže znova – vzal brokovnici a strčil mi její hlaveň k hlavě a řekl: „Kdo řídí tuhle hru?“. Odpověděl jsem: „Já nevím.“. Měl jednu z těch staromódních brokovnic s kohoutem. Naklonil ji a přiložil mi ji přesně mezi oči a řekl: „Zeptám se tě na to, na co jsem se tě už ptal – kdo provozuje tuhle pokerovou hru?“. A já jsem řekl: „Ten chlap támhle!“.

V jednom z dřívějších rozhovorů jsi říkal, že Texas Hold´em si poprvé hrál u jezera Granbury v pozdních 50. letech. Můžeš nám vyprávět tento příběh a vysvětlit nám, jak jsi hru zvládl tak brilantně?

U jezera Granbury běžela jedna z velkých her. Je to asi 50 kilometrů jižně od Fort Worth. Všichni ti šejdíři, s kterými jsme hrávali, už tam byli. Pro nás to byla novinka – vždycky jsme hráli Lowball, War a Stud. Nevím, proč jsem se na rozdíl od většiny lidí dostal tomuhle druhu pokeru na kobylku tak snadno. Během týdne od doby, co jsem se s Hold´emem seznámil, jsem byl nejlepším hráčem ve všech hold´em hrách. Byla to pro mě prostě úplně přirozená věc.

V těch dnech nebývaly ani žádné pokerové knihy. Hrál jsi, a když ses vrátil domů, přemýšlel jsi o tom, co jsi udělal a snažil ses zjistit, jak se zlepšit? Nebo jak si to dělal?

Dnes existuje program, který se jmenuje Poker Probe. Ale kdysi žádné počítače nebyly – musel jsem celou strategickou práci odvést ručně. Pořád jsem o tom přemýšlel. Vymýšlel jiné způsoby. Tisíckrát a desetitisíckrát jsem si přehrával různé varianty a vyhodnocoval ten nejlepší postup. Proto jsem byl mnohem pokročilejší, než všichni ostatní. To co jsem se tenkrát učil docela sám, dnes ovládá úplně každý. Všechno se dá najít v pokerových knihách. Ale nikdo neví, jak hrát správně. Po každé hře jsme „Amarillo“ Slim a já šli do Roadway Inn a vzali si dvoulůžkový pokoj. Potom jsme byli celou noc vzhůru a mluvili o odehraných hrách a o různých situacích. Víte, nikdo to o Slimovi neví – byl skvělý žák. Dnes mnoho lidí říká, že Slim nevěděl, jak správně hrát. Ale dovolte mi oponovat – Slim to věděl moc dobře. Také jsem se učil od Johnnyho Mosse – který byl nejlepším pokerovým hráčem všech dob. Koukal jsem, jak hraje a učil jsem se od něj. Takže pokud jsem měl nějakého učitele, byl to rozhodně Johnny Moss.  Když mu bylo 50, myslel jsem si, že je nejlepší hráč, kterého jsem kdy viděl. Ale pak dovršil 70, 80 a všechno své nadání ztratil. Všichni říkají, že nebyl dobrým hráčem – a já určitě nechci, aby se něco takového stalo i mě.