Související články:

Sdílejte:

Z Longworthu do Las Vegas a 70 lety mezi tím: Doyle Brunson, pokerová legenda vypráví o svém životním příběhu a pohledu na život hráče.

Začátek našeho rozhovoru s Doylem Brunsonem společně s kratičkou biografií najdete zde.

Jak jsi dostal přezdívku „Texas Dolly“?

Mohl bych říct, že tuhle přezdívku mi oklikou zajistil Jimmy „The Greek“ Snyder. Když mě oslovuje, říká mi „Texas Doyle“. Jednou když jsme společně byli na World Series of Poker, zavolal na mě: „Texas Doyle“ a někteří novináři to špatně slyšeli a vyšlo jim z toho „Texas Dolly“. Jen jsem zavrtěl hlavou a zasmál se tomu, oni to ale vytiskli. A tak si myslím, že mi tak říkají od té doby.

Jednou z věcí, kterou jsi ve svých spisech i jednání předal nadcházející generaci, je důležitost cti mezi hazardními hráči. Stále můžeš uzavírat obchody v hodnotě tisíců dolarů pouze potřesením ruky. Jednou jsi řekl (parafráze): „Nebudu dělat obchody s mužem, který mi nabízí písemnou smlouvu. Pokud se mu nemohu podívat do očí a vzít ho za slovo, nechci s ním obchodovat.“. Proč myslíš, že stanovení čestnosti a důvěry je mezi hazardními hráči tak důležité?

Jakmile v tomto oboru ztratíte svou pověst, je po všem. Když jsem začínal hrát, měla u sebe spousta lidí spoustu peněz. A to nebylo dobré. Nebyly šeky a kreditní karty jako jsou dnes. Někdy bylo vaše slovo vše, co jste měli. Hrálo se na základě důvěry – vsázím deset tisíc, které ti vyplatím v průběhu nadcházejícího měsíce atd. V horní vrstvě hazardních her mezi sebe podvodníka nepustíme. Nikdy se mezi nás nedostane někdo s podřadnými úmysly. Vždy se jedná o člověka, kterého někdo z nás skutečně dobře zná a vzhledem k tomu, že si vzájemně věříme, věříme i jemu. Například minulý měsíc jsme hráli velkou pokerovou hru – nebudu uvádět o koho se jednalo – ale jeden si půjčil od toho druhého ve hře milion dolarů. Když hra skončila a my se rozcházeli, ten kdo půjčoval se otočil a řekl mi: „Hele, já jsem tomu chlapovi půjčil milion dolarů a ani nevím jeho příjmení.“. Řekl jsem mu, že co vím, nikdy neudělal žádný podraz a že mu teda úvěr může schválit. Ale on ani nevěděl, jak se jmenuje! Všichni jsme se tomu smáli. A ten chlápek mu to samozřejmě vrátil. To je to o čem mluvím – skutečným hráčům se dá věřit, když druhému dají své slovo.

Doyle, nyní máš tři děti a jedno z nich (syn Todd) je také profesionální pokerový hráč. Povzbuzoval jsi ho a chtěl si, aby šel ve tvých stopách?

Rozhodně ne. Nikdy jsem v okolí své rodiny nemluvil o hazardu. Todd šel studovat vysokou školu. Navštěvoval Texas Tech univerzitu a poker začal hrát tam v Lubbucku. Jednou v létě se vrátil domů a účastnil se menších her zde v Las Vegas. Pozoroval jsem ho a zjistil jsem, že kluk má talent. Také jsem ale věděl, že má velké srdce a snažil jsem se ho odradit. Řekl mi: „Chystám se vrátit do školy a potom budu hrát poker.“. Když ho uslyšela jeho matka, dostala hysterický záchvat. Já jsem nevyváděl, protože jsem si myslel, že má talent. Potom jsem se ho rozhodl učit. Prostě jsem ho vedl na vlastní pěst. Ptal se mě na některé otázky týkající se pokerové strategie. Snažil jsem se mu odpovědět, co nejlépe jsem dovedl, ale nedal jsem mu žádné definitivní řešení. Mohli byste se mě zeptat, co byste měli udělat v této situaci – a moje odpověď by vždycky byla stejná. Záleželo by na tom, kdo je kdo, kde to bylo, na situaci a všem ostatním. Myslím, že v pokeru obvykle nejsou žádné přímé odpovědi na to, jak hrát takovou a takovou handu, když někdo na brzké pozici raisuje. Každá pokerová situace je jiná. Jediný způsob, jak se poker můžete skutečně naučit je hrát.

Jednou jsi řekl, že můžeš hrát u plného stolu a nepodívat se na své karty a přitom je přehrávat až do té doby, než by se dozvěděli, že se na své karty nedíváš. Můžeš nám říct, jak jsi to myslel?

Jojo. To je v pokeru ideální. Je to, jako když jsem byl vyřazen z turnaje v Bellagiu (finále World Poker Tour Championship) s Q8. Někteří lidé viděli, že jsem s touto handou byl vyřazen a že pravděpodobně nevím, co dělám. Ale mě bylo jedno, zdali držím 72. Bylo to totéž. Hrál jsem situaci. Po celý den mi nechodily žádné karty. Soupeř raisnul před flopem 60.000, jak to dělal celý den a tak jsem vsadil 500.000 žetonů, což byl můj „all-in“, jelikož jsem si myslel, že v tomto bodě můžu vyhrát pot. No a ten maník mě dorovnal s JJ a vyřadil další dva hráče u stolu. Sice nevím, jak s mou table image mohl něco takového dorovnat, ale prostě to udělal. Špatně jsem ho přečetl. Většina lidí by v takové situaci dva jacky zahodila. Ale to je poker. V takových turnajích se bez odvážných tahů dlouho neudržíte.

Ty bys skutečně udělal to samé i kdybys měl na ruce 72 (nejhorší možnou pokerovou handu – pozn. redakce)?

Rozhodně. Nebyl by žádný rozdíl v tom, co jsem měl. Na mých kartách vůbec nezáleželo. Byla to situace. O tom mluvím. Devadesát procent hand se v pokeru ani neukáže. Můžete raisnout, vsadíte. Pak můžete vsadit znovu. Zvlášť když na stole je spousta peněz. Jedná se o situace, které vznikají. Není k tomu třeba žádných karet – tedy pokud není zcela zřejmé, že existuje vítěz a poražený.

V roce 1976 a 1977 jsi vyhrál největší pokerovou cenu – titul mistra světa. Na World Series of Poker jsi vyhrál celkem devět titulů, což z tebe dělá jednoho z rekordmanů. Pokerem jsi vydělal miliony dolarů a tak jsi mohl ze scény odejít a žít pohodlný život. Existují ještě věci, kterých bys chtěl jako hráč dosáhnout?

Myslím, že v této době jsem ztratil své ego. Jsem na okraji hráčské společnosti. Možná je to proto, že se v mém životě udály důležité události a že jsem zestárl. Teď už vidím, které věci jsou v životě skutečně důležité. A ani jedna z těch věcí se nevztahuje k tomu, co dělám. Moje žena Louise a já jsme před několika lety ztratily dceru (dcera Doyla byla v prváku na UNLV a ve svých 18 letech náhle zemřela). To mě vedlo ke zjištění, že v některých věcech jsem byl bláhový. A od té doby si myslím, že jsem ztratil většinu ze svého ega. Ne tak docela – myslím, že jsem ještě hrdý na to, čeho jsem dosáhl a chci za sebou zanechat pozitivní dědictví – ale ten odchod mě hodně poznamenal. Určitě se nepovažuji za nejlepšího pokerového hráče světa. Myslím, že mou největší zásluhou je dlouhověkost. Poker o vysoké sázky jsem hrál déle, než kterýkoliv jiný hráč a jsem vděčný za to, že jsem ušel tak daleko.

Většina lidí, které znáš, ví, že jsi velice zbožný muž. Kolují o tobě příběhy, že jsi uprostřed hry náhle vstal a odešel do kostela. Můžeš prozradit, co pro tebe spiritualita znamená?

Vyrostl jsem v hodně nábožensky založené rodině. Máma s tátou byli baptisté. Do kostela jsem s nimi chodíval často. Když jsem se dostal k pokeru, tento svůj závazek jsem na chvíli ztratil. Ale když jsem ztratil dceru Doylu, seděl jsem doma a přemýšlel o čem ten život kolem mě je. Je hezké mít peníze a slávu. Ale není to skutečně důležité. Nemám rád slovo „náboženský“. Myslím, že jsem křesťan a mám křesťanskou víru. Ale „náboženský“ je slovo, které je mezi lidmi často nepochopeno a používáno ve špatném smyslu. Potkal jsem kamaráda, který je kazatelem. I on ztratil dceru a proto jsme se potkali. Poflakoval se se mnou a setkal se s mnoha pokerovými hráči. Viděl lidi s osobními problémy a chtěl jim pomoci. Navrhl jsem, že bychom měli uspořádat nějaké setkání, které by vedl. Vzal jsem ho na pokerové turnaje a on chodil kolem a snažil se těm lidem pomáhat. Viděl jsem, jak lidé vstávali od velkých pokerových her a pouštět se do studií bible. Byl to takový velký učitel, že jsem ho i sám rád poslouchal. Vím, že už pomohl hodně lidem.

Předtím jsi řekl, že nejsi nábožensky založený v tradičním slova smyslu, ale že jsi zavázán k vysoké ctnosti. Děláš pro lidi dobré skutky. Myslím, že tento tvůj postoj prochází vším, co děláš.

Určitě jsem křesťanské víry. Víte co jsou zač. Každou neděli nemusíte sedět v předních řadách v kostele, abyste toto přesvědčení měli. Moje cesta je hodně odlišná od cesty, kterou jde většina lidí. V životě jsem si zvolil jinou cestu. Mnoho lidí tomu nerozumí. Nebudu se s nimi dohadovat. Můžete si věřit tomu, co chcete a já si budu věřit tomu, čemu chci já.

Největší bluff, který jsi v životě provedl, se nekonal u pokerového stolu. Řekni nám, prosím, jak jsi zmátl lupiče, kteří vás před několika lety přišli domů vyloupit.

Když jsme se jednou v noci vraceli domů a přišli ke dveřím, viděli jsme dva bandity, kteří nás přišli vyloupit. Nechtěl jsem, aby to udělali a tak jsem předstíral infarkt. Vzpomněl jsem si na Titanic Thompsona, který to dělával, když měl být okradený. Rozdíl mezi námi byl v tom, že on nosil zbraň ve svém ramenním pouzdře. A když jsem začal padat k zemi, zloději dostali strach a utekli.

Líbí se ti uznání, které se ti tady v Las Vegas dostává? Když chodíš po městě, lidé tě určitě poznávají, vědí kdo je to Doyle Brunson. Máš rád veřejné uznání?

Ne tak docela. Jak jsem řekl, v pozdějších letech jsem ztratil své ego. Byl jsem žádán účastnit se televizních show. Kdybych nechtěl podporovat poker, tedy to co dělám strašně moc rád, nepřijal bych to. Nedělám věci pro uznání.