Související články:

Sdílejte:

Barry Greenstein je skutečná pokerová legenda. Vedle toho, že napsal světově uznávanou knihu Ace on the River, je známý také udržováním tradice, při které z každé turnajové výhry přispěje podstatnou částkou na charitativní účely. Zastavili jsme se s Barrym na pár slov a popovídali jsme si o jeho životě a o tom, jak se jeho hra v poslední době změnila.

V kolika letech jsi začal s pokerem?

Hrát jsem začal asi ve 12 letech. Pravidla jsem se ale naučil mnohem dříve, asi v mých 4 nebo 5 letech. Když mi bylo 12, děti ze školy mě přizvali k jedné hře. A od té doby jsem začal hrát pravidelně.

Šlo ti to? Byl jsi hned dobrý?

Ano, vždycky jsem byl na hry docela dobrý. Hrával jsem je hodně s rodinou a od začátku jsem vyhrával.

Nechal jsi práci v Symantecu – softwarové společnosti, která dělá mimo jiné i Norton Antivirus – abys začal hrát poker. Jaký příběh se za tímto krokem skrývá?

Vzal jsem práci v Symantecu, protože jako profesionální pokerový hráč jsem nemohl dostat své nevlastní děti do péče. Byl jsem profesionálem od mých 12 let a můj právník řekl: „Jako hráč pokeru toho nikdy nedosáhneš. Musíš dostat nějakou normální práci.“. Jelikož jsem měl bakalářský titul z oboru počítačových věd, tak jsem se stavil v San Jose a ucházel se o tuto práci. Díky tomu jsme vyhráli soudní spor. Skončilo to tak, že jsem byl na začátku zrodu Symantecu. Místo původního 6 měsíčního projektu nám to zabralo rok a půl. Předtím jsem nikdy neměl normální práci a neuvědomil jsem si, že z normální práce nedostanu zaplaceno tolik, jako při hraní pokeru. Když jsem byl ve společnosti Symantec, v podstatě jsem utratil všechny mé úspory. Vždycky jsem si žil na vysoké noze. Měl jsem tři děti a v době, kdy tento projekt skončil, jsem byl úplně bez peněz.

Takže jsi odešel?

Vzhledem k tomu, že v této společnosti jsem se věnoval velice zajímavým věcem, vydržel jsem tam celých 7 let. Když se však poker v Kalifornii legalizoval, nemohl jsem už v této práci pokračovat. Dalo by se tomu říct „odchod do důchodu“, ovšem to je jen vtip. Ve skutečnosti jsem se vrátil k vydělávání peněz, protože v Symantecu bych tolik nikdy v životě nevydělal – ani jako generální ředitel.

Jsi známý tím, že své výhry z turnajů věnuješ na charitu, jak to začalo?

Na charitu už nevěnuji všechny své výhry. Dělal jsem to v roce 2003, 2004 a 2005, protože jsem vyhrával spoustu peněz v cash games a turnaje šly tak trochu mimo. Tenkrát jsem hrával tak 4-5 událostí ročně. Takže dávat výhry z nich na charitu nebyl takový problém. Jenže jakmile jsem si turnaji začal vydělávat, už jsem si musel nějaké peníze nechávat. A pak přišlo jedno vystřízlivění. Byl to 2 roky dlouhý propad, který mě stál hodně peněz, nervů a tak podobně. Zkrátka jsem si uvědomil, že musím být připravený na horší časy, které teď pravděpodobně přicházejí. Poker se zpopularizoval, roste stále větší konkurence…

Ovlivnilo to vaši hru ještě nějakým jiným způsobem?

Ano, hry už nejsou tak jednoduché a obvykle i high-stakes poker nevydělává tolik, co vydělával za mých mladých let. Musel jsem přejít i na nižší limity, kde se stále ještě pohybuje mnoho nováčků.

Teď hraju častěji, skoro každý den. A své výhry počítám jako hodinovou mzdu. To pro mě dříve bylo dost neobvyklé – prostě jsem sem tam vyhrál pořádný peníze a pak měl chvíli klid. Jenže turnaje jsou pořád větší a proto stále více záleží i na štěstí. Spolehnout se na to, že vyhraju turnaj, který má 3000 účastníků je zkrátka docela zcestné. Takže ve stručnosti – hraju spíše on-line a hraju často, abych potlačil vliv variance.

Nějaký čas si taky hrával s Larry Flyntem, to muselo být docela zajímavé, ne?

Myslím, že úplně nejzajímavější byla konverzace s ním. Larry například nabízel $1.000.000 lidem v kongresu, když se chystali obvinit Billa Clintona kvůli Monice Lewinské. Larry tedy sehnal spoustu žen, které přišly s podobnými příběhy o lidech z kongresu. Larry mi řekl, že kdyby chtěl, mohl by celý kongres svrhnout. Nakonec se jen rozhodl obeslat všechny lidi, kteří byli pokrytci, aby si uvědomili, že to samé, co udělal Clinton, dělají i oni a ještě v horším provedení. Larry v podstatě mohl dostat kteréhokoliv chlápka si zamanul… a potom, co jednoho vážně dostal, všichni ostatní zmlkli.

A to si se všechno dozvěděl u pokerového stolu?

Ano, přesně tak.

Na svých stránkách přiřazuješ různým hráčům muziku podle jejich stylu a osobnosti. Jaké písničky budou zahrnuty v tvojí hře?

Píseň mám i pro sebe. Na mých webových stránkách mám osobní seznam skladeb na můj iPod, takže si můžete udělat představu o tom, jakou hudbu poslouchám, když hraju. K hudbě mám silný vztah. Mám 6 dětí a se všemi sdílím hudbu. To je důvod, proč jsou lidé překvapeni, když nahlédnou do mého seznamu a vidí tam muziku pro 16ti leté teenagery. Mé dceři je 16 a já si rád poslechnu co se jí líbí.

V několika posledních rozhovorech jsi se nechal slyšet, že mladí nový hráči na tebe nedělají příliš velký dojem. Změnil někdo tvůj názor?

Ne. Než se stanete dobrým hráčem, chvíli to trvá. Určitě je pár mladých hráčů, kteří mají potenciál stát se dobrými hráči, jenže zdali se jim to skutečně povede, je jenom ve hvězdách. Dalším problémem dnešní generace hráčů je to, že hrají stále jen on-line poker, což je od live pokeru značně odlišné. A také je spousta hráčů, kteří hrají v zásadě jen jednu hru. A i přes tuto specializaci jsem stále ještě nenarazil na osobu, která by mě u stolu děsila, nebo o které bych si pomyslel: „Uf, to je fakt špička, pozor na něj“.

Jednoho ze špičkových mladých hráčů, který už v tuto chvíli není tak mladý, je pro mě Phil Ivey. Jde o špičkového hráče, před kterým smekám klobouk. Dalším talentem je Patrik Antonius, Gus Hansen a David Benyamine – pokud je tedy považujete za mladé.

Přestaneš s pokerem až vyděláš dostatek peněz?

Už jsem zažil chvíli, kdy jsem se s pokerem chystal rozloučit. Chtěl jsem začít zase něco jiného. Jenže pak poker zažil boom a já jsem byl středem všeho dění. V tu chvíli jsem si řekl: „Nemůžeš přestat, musíš zjistit, kam to všechno vede. Musíš být u toho.“. U pokeru je na rozdíl od jiných sportů hezké, že můžete hrát kdykoliv – se zlomenou nohou, nebo i ve stáří. Doyle Brunson nasadil standard a já bych se mu rád vyrovnal. Je jasnou ikonou pokeru a stále více hráčů si uvědomuje, jak ve svých 72 letech válí. Nevím, zdali v jeho věku budu hrát tak dobře, ale moc bych si to přál a je mi jasné, že proto udělám úplně všechno. Poker je zkrátka můj život.