Související články:

Sdílejte:

O Danielovi už toho bylo napsáno mnoho. Se svou sympatickou povahou i vytříbenou hrou vzbuzuje pozornost na všech frontách. Daniel je vlastníkem dvou WSOP náramků a v roce 2004 vyhrál také cenu Player of the Year Award. Vedle toho přispívá svými články do časopisu Card Player. Spoustu jeho rad můžete najít i na našem portálu. A abychom tyto informace doplnili i něčím novým, rozhodli jsme se s Danielem udělat rozhovor. Povídali jsme si s ním o jeho životě i o tom, zdali by měl turnaj WSOP změnit svůj formát.

Kdy nastala ta chvíle, že jste si řekl – teď budu hrát profi poker?

Začal jsem mladý, bylo mi možná tak 17 let a poker jsem hrával fakt hodně. Neměl jsem práci, protože jsem z ní utekl. Ale nikdy jsem si neřekl, tak a teď budu hrát profi. Probudil jsem se jednou ráno, to mi bylo asi 22 let a řekl jsem si: „Myslím, že jsem na správné cestě. Tohle je prostě můj život“. Prostě se to stalo. Profík jsem byl ještě předtím, než jsem si to uvědomil.

Takže jsi to začal dělat, protože jsi v životě nechtěl otáčet hamburgery nebo tak něco?

Jeden den jsem pracoval jako prodejce po telefonu. To se mi vůbec nelíbilo. Také jsem měsíc pracoval v Subway, což bylo o něco lepší. Mohl jsem být sendvičový král. Chleba jsem uměl krájet fakt perfektně. Možná je škoda, že jsem odešel.

Také jsi hrával pool. Šlo ti to?

Bylo to v pohodě. Byl jsem celkem dobrý, ale nikdy jsem nebyl dost dobrý na to, abych hrál skvěle. Ale přes pool jsem se dostal ke sportu a k hazardním hrám. A přes ně potom až k pokeru.

Takže jsi podvodník nebo jen velký fanoušek podvodů?

Myslím, že srdcem jsem byl podvodník. Jsem velmi soutěživý typ a vždycky jsem miloval hry. Samozřejmě jsem měl slabost i pro sport, jenže jsem dobře věděl, že se svou nízkou postavou a 140 librami se nikdy do NHL nedostanu. Musel jsem najít jiný způsob, jak uspokojit svou povahu. A poker je pro to naprosto ideální.

Uvědomil sis rychle, že máš pro hru talent?

Ne, trvalo to hodně dlouho. Prvních pár měsíců jsem jenom prohrával a nemohl jsem přijít na to proč. Hra mě ale bavila, takže jsem hrál pořád víc a asi po dvou měsících jsem si uvědomil, že mi to začíná docela jít. Když se tak dívám zpět, i v té době jsem byl úplný zelenáč. Ale začalo mi to zapalovat a bylo to na dobré cestě.

Už jsi ve své hře shledal nějaké body obratu? Myslíme v posledních letech?

Byla jich spousta. Tak 60 – 80, možná ještě mnohem víc. Během své kariéry se každých 6 měsíců poohlédnu zpět. Když mi bylo 19, říkal jsem si – vážně jsem byl v posledních měsících tak špatný hráč? A teď je mi 30 a myslím si to samý.

Co se týče konkrétních okamžiků, vzpomínám na rok 2000, kdy jsem se na hru skoro nesoustředil a jen pařil a popíjel. Byl to zábavný rok. A současně i takový budíček, který mi pomohl uvědomit si, že když budu chtít být skutečně úspěšný, měl bych se na hru víc soustředit a začít to brát konečně vážně.

Máš z toho tvého zábavného roku nějakou zábavnou historku?

Mám. Ale v tu dobu to pro mě zábavné nebylo. Spíš to byl ten okamžik, kdy jsem si říkal, že bych se se sebou konečně měl něco dělat. Myslím, že to bylo na moje narozeniny. Pili jsme v baru Pak a potom jsme šli hrát poker. Při tom jsme samozřejmě vydatně popíjeli, dávali panáky a tak. Myslím, že na své jméno v kasinu jsem měl na začátku asi $80.000. Druhý den ráno jsem se probudil a vůbec nic si nepamatoval. Doufal jsem, že mi na kontě zbylo alespoň něco. Ale jistý jsem si nebyl. Druhý den jsem tam teda šel a srdce mi tlouklo a byl jsem strašně nervózní. Říkal jsem si: „Jenom $10.000. Ať mi tam zbylo alespoň $10.000.”. Nakonec mi tam zbylo $18.000 a já byl strašně rád. Řekl jsem si: „Uf. Prohrál jsem jen $70.000.“. Jenže pak mi to stejně nestačilo.

Kolik hodin týdně v současné době strávíš u stolů?

Není jich moc, protože se věnuji i spoustě dalším věcem, které s pokerem souvisejí. Neturnajovou hru hraju možná tak jednou týdně. Ale když se přihlásím do turnaje, tak na něm strávím třeba i 9 dní non-stop.

Jak často se po dosednutí ke stolu cítíš jako v práci?

Nikdy se necítím jako v práci. Pokud bych se cítil jako v práci, nikdy bych nehrál dobře. To je pravděpodobně důvod, proč tolik nehraju. Soustředím se na velké události, protože mě vzrušují. Přinášejí mi tu šťávu, co potřebuju. Chci soupeřit a být nejlepší. Stejně tak hraju rád high-stakes cash games. Pokud bych ale měl hrávat pravidelně, asi bych se raději věnoval Pinochlu, Mau Mau nebo Scrabble, protože pokud pro mě poker není výzva, nudí mě to.

Změnil se poker od té doby, kdy si s ním začínal? Chybí ti staré dobré časy?

Trochu. Tak třeba World Series of Poker býval jeden event s 200 účastníky. Všichni jsme se znali. Vždycky se ho účastnili profíci, zatímco dnes se z finálových bojů stává loterie. Příští rok tam možná bude už 5000 lidí a můžeš si být jistý, že polovina z nich o pokeru nemá ani ponětí. Už teď je každý rok k vidění, jak náhodný chlápek vyhraje první cenu a hned se cítí jako mistr světa. Výhra je skvělá pro každého, to jo, ale nazývat takové lidi hned profesionálem, to je vážně hloupé.

Myslíte si, že na World Series of Poker by se mělo něco změnit? Například zvýšit buy-in, přejít na jiný formát?

Ne, nemyslím si, že je něco špatného na tom, že se ho účastní 5000 lidí. Já si jen myslím, že by se mělo změnit jeho vnímání. Když si někdo myslí, že jakmile vyhrajete jeden turnaj, jste hned mistry světa, tak je to špatně. Každý může jednou vyhrát, ale jedna výhra na skvělého hráče neukazuje. Skvělého hráče poznáte až po sérii 30-40 turnajů. A to dokonce nemusejí ani jedenkrát vyhrát. Prostě udělají vždy dobrá rozhodnutí. Jenže to média zatím moc nevnímají.

Máte reputaci milého chlapce. Používáte tuto svou image k obehrání hráčů u stolu?

To je vtipné. Phil Hellmuth na to taky poukázal. Řekl, že má pověst špatného kluka a já jsem jeho protiklad. Na to jsem mu odpověděl: „Phile, to není image. To jsem prostě já. Jenom já.“. Užívám si hru a neberu jí zase tak vážně, umím prohrávat, protože jsou pro mě i důležitější věci. Třeba se zasmát. Vím, že z toho, že jsem milý, plynou i nějaké výhody. Pokud vás mají rádi, je méně pravděpodobné, že vás zkusí převést. To však platilo spíš, když jsem byl malý. Na profesionální úrovni už to tolik nefunguje. Možná trochu, ale spolehnout se na to nemůžu. Ale zpět k otázce. V životě chci zkrátka být milý chlapík, proč být blb, že?

Pokud se seznámíš s lidmi, pomůže ti to později přečíst je?

Samozřejmě. Jestliže o člověku vím, jak dlouho hraje, na jaké úrovni, pro koho hlasoval, zdali je cholerik. To všechno mi pomůže udělat si obraz i o jeho hře. Z takových věcí se dá odhadnout jeho mentalita. Je to rasista? Je to právník? Pokud je to například právník, musíš být opatrný. Rasisté jsou zase často přímočaří až hloupí. Měli byste tak nějak třídit lidi kolem sebe a tyto informace při hře využívat.

Je to věc, která dělá poker pokerem?

Ano. Matematika se dá naučit. To je jednoduché. Stačí si koupit knihu, přečíst si základní pravidla, potom se naučit všechny strategie a mít disciplínu. Do však dokáže i pokerová simulace a stejně nebude hrát úplně dobře. Pokud neznáte lidi, nemůžete hrát dobrý poker. Mač mezi 10 nejlepšími hráči pokeru na světě bude z 5% o matematice a strategiích a z 95% o psychologii.

A jak to přenést do on-line pokeru?

Tohle se do on-line pokeru nedá moc přenášet. On-line pokerem můžete vybrousit své znalosti, můžete získat velký cit pro hru a připravit se na to hrát naživo. V live hře ale narazíte na spoustu nových proměnných. Jakmile půjdete do kamenného kasina a budete naživo čelit lidem, kteří se vám upřeně dívají do očí, jste v podstatě zase na začátku.

Kdy jsi se po výhře nejvíce rozšoupnul?

Když jsem vyhrál $1.800.000 v Bellagiu, koupil jsem si 6 her na Xbox a tři DVDčka. Taky jsem ve svém hotelovém pokoji uspořádal velkou párty pro dealery. Stálo mě to $20.000. Ostatní peníze jsem ale poctivě uložil.

Nemyslíš si, že začínáš přerůstat svou pokerovou přezdívku? (Kid Poker – pozn. redakce)

Chcete říct, že je čas na to, abych se pojmenoval „Dan Man“? Když se podíváme na Kid Rocka, je mu už přes 40 a stále mu říkají Kid Rock. Mám pocit, že věk je stav mysli. Já se stále cítím jako mladý kluk a myslím, že i když mi bude 60, stále si s malými dětmi budu rozumět. Takže ne, moje přezdívka mi stále ještě sedí.

Jakou radu bys dal dětem, které tě sledují v televizi, hrají on-line poker a doufají, že se jednou stanou profíky?

Určitě bych jim doporučil, aby neměnily své priority a prozradil jim krutou pravdu: I kdybych na začátku věděl, že se dostanu až sem, asi bych si vybral jinou cestu. Vím, že je to smutné, ale tenhle život není vůbec snadný. Nevzdávejte se kvůli pokeru celého mládí. Nechci žít lítostí, protože jsem skutečně rád za to, že jsem tím, čím jsem, ale pár věcí mi chybí. Třeba jsem nikdy nechodil do školy a namísto toho se poflakoval se 40 letými chlápky. A to už nikdy zpět nevrátím. Takže nežijte celý život jen pro poker. Žijte prostě jen svůj život. Poker si vás najde, pokud jste se pro něj skutečně narodili.