Související články:

Sdílejte:

Jennifer Harman je držitelkou dvou WSOP náramků a libuje si v high-limit cash games. Za svou pokerovou kariéru už vyhrála více jak 1,5 milionů dolarů. Také napsala kapitolu do legendární knihy Super System 2. Jennifer se snaží, aby její volný čas zůstal volným, přesto se jedné jeho části vzdala a prozradila nám, jak těžké byly její dva down swingy a boj s onemocněním ledvin.

S pokerem si se seznámila už jako malá holka, lovila jsi na střední jako správný žralok?

Ne, to ne. Když mi bylo 16 a začala jsem chodit hrávat do kasina, bylo to jako bych nic nevěděla. Tak trochu jsem narazila na realitu. Každý byl o moc lepší jak já. Měla jsem falešnou občanku, to jediné mi v té době procházelo. V prvních dvou letech svých pokerových začátků jsem ale nevydělávala. Byla jsem ztrátová.

Nějaké divoké příběhy z návštěv kasina v nezletilém věku?

Ani ne. Pamatuji si na jednu z mých prvních hand v Texas Hold´emu. Než jsem se vydala do kasina, sledovala jsem otce, jak hraje s přáteli. Pozorovala jsem ho asi dvě hodiny a myslela jsem si: „Zvládnu to, tuhle hru můžu hrát úplně v pohodě“. Druhý den jsem se tedy odhodlala k první návštěvě kasina a předtím jsem se stavovala na očním. Jakmile jsem se dostala do kasina, vůbec nic jsem neviděla. Doktor mi ty oči něčím vykapal a já měla svět v mlze. Hráli jsme Seven-Card Stud, to je tak všechno, co si pamatuju. Možná jsem ani pořádně nevěděla, co vlastně držím.

Takže profesionálkou jsi se v podstatě stala v den svých 21 narozenin?

Ne tak docela. Neměla jsem plán stát se profesionálním hráčem pokeru. Chtěla jsem se odstěhovat z Rena. Přestěhovala jsem se do Las Vegas a začala pracovat jako barmanka v japonském hotelu v centru města. Pracovala jsem tam asi tři dny, načež jsem potkala kamaráda, který mi řekl, že musím jít hrát do Bicycle Clubu, protože tyto hry jsou naprosto úžasné. Šla jsem tam a po pěti dnech opustila své tehdejší zaměstnání. Začala jsem hrát poker, ale nikdy jsem o tom nepřemýšlela jako o své profesi. Poker mě zkrátka baví, je to můj život. Že je to i moje práce jsem si připustila až mnohem později.

Byla situace, kdy ses cítila jako profík?

Ano, ale to bylo o mnoho let později – tak o 10 let. Prostě jsem hrála jen tak, kvůli tomu, že mě to bavilo. Dva roky jsem strávila hrou v LA. Pak jsem se na to vykašlala a odešla do Marylandu, kde jsem začala podnikat. Obchod šel velice rychle do kytek a tak jsem se musela vrátit a vydělat pokerem nějaké peníze. V životě jsem nikdy nic nedlužila, ale tenkrát jsem si musela půjčit. Las Vegas mi to bohatě vrátilo – finančně i zkušenostmi. Mám pocit, že všichni velcí hráči si Las Vegas musí projít. Najdou se zde nejnáročnější konkurenti, ale také naprosto šťavnaté úlovky. Vytříbíte si cit pro lidi i pro hru, naučíte se orientovat a jednat s lidmi. Možná se mýlím, ale mě toho Las Vegas hodně dalo.

Jsi známá i jako hráčka cash games, které většina profesionálů hraje jen zřídka. Proč s nimi nedržíš basu?

Cash games je to, co poker skutečně je. Být profesionálním hráčem znamená svobodu a to vám dají pouze cash games. Nemusíte si nastavovat budík, abyste stihli zápis do turnaje. Hrajete, kdy chcete, jak dlouho chcete a s kým chcete. Turnajová hra řídí váš život – určuje, kdy budete hrát, kdy si vezmete pauzu na večeři a kdy budete mít volno. A tak pořád znovu, každý den.

Jaké jsou kompromisy mezi turnaji a cash games?

Turnaje vs. cash games? Turnaj může změnit život lidí během jednoho jediného dne. Výplaty jsou v nich často i přes milion dolarů. Ve srovnání s prizepoolem jde o malý buy-in. Cash games můžu hrát prakticky kdekoliv, s kýmkoliv. Ale o tom jsem už mluvila.

Řekni nám o $4,000-$8,000 hře v Bellagiu – je to jedna z tvých oblíbených, že?

Ano, je to velká hra. Spousta skvělých hráčů. Vždy musíte být nad věcí a soustředit se pouze na hru. Hra začíná v 10 večer a hrajete třeba až do 5:30 do rána. Všichni zívají, ale drží se na vrcholu své hry. Každou situaci musíte zkoumat zvlášť. Nesmíte zapomenout číst každého hráče. Je to hodně psychicky náročná hra. Je to vyčerpávající, ale na druhou stranu vás to tak vyburcuje, že nechcete přestat. Hraje zde třeba Doyle Brunson, Daniel Negreanu, Phil Ivey… a to snad mluví samo za sebe.

Říkala jsi, že limit je příliš vysoký. Jak to?

Při hře lidé mohou ztratit spoustu peněz a to je dost bolestivé. Jsem citlivá. Když o nějaké peníze přijdu, taky mě to občas bolí. Je potřeba myslet na peníze, jako na chipy. Jenže občas vás to stejně zasáhne. V jedné handě jsem třeba přišla o 450.000 dolarů a druhou handu jsem vyhrála 470.000 dolarů. Je to na nervy, ale ten pocit z výhry je nádherný.

To je půl milionu dolarů za jednu noc…

Nesmíš na to myslet. Neříkej prosím „půl milionu“. To je ten hlavní problém. Abyste tu hru hráli, musíte mít za sebou mnohem více peněz. Já u takových stolů bývám nejchudším hráčem. Pokud někdo zvolí shot, může to udělat s půl milionem. Záleží na tom, zdali se na to cítíte. Někdo se k tomu odhodlá s milionem a půl, jiný s pěti miliony.

Co je to dohoda s Korporací a Andy Bealem?

Andy přijel poprvé do města asi o 5 nebo 6 let dříve. Nejdříve chtěl hrát $10,000-$20,000 a nikdo se na to necítil. Taky rád hraje heads-up, protože tak odehraje více hand. U klasických stolů se nudí. Takže jsme se rozhodli k dohodě, která bude spravedlivá pro všechny. Všichni jsme se složili, vybrali jednoho člověka, který by s ním hrál a z výhry měli podíl. A Korporace se rozrostla – z původních 7 hráčů na dnešních 20. Když se dozvíme, že Andy jede do města, už skládáme peníze. Pokud jsou ty lidé zrovna v Evropě, musejí je dostat do Bellagia. Když se Andy chystá do města, občas je to trochu chaotické. Bankroll závisí na limitech, které hrajeme a na tom, jak moc se rozhodneme je zvýšit. Jednou jsme hráli dokonce $100,000 – $200,000.

Jsi dvojnásobná vítězka WSOP, jakou radu bys dala amatérům, kteří budou zkoušet své štěstí tento rok?

Dostatečně odpočívejte, dobře jezte a zůstaňte soustředění. Pozorujte své soupeře a dělejte ta nejlepší rozhodnutí. V no-limitu je největší chybou, jít all-in, když stačí velký raise. To je hodně neefektivní hra – riskujete všechny své žetony, přičemž velký raise by byl levnější a stejně účinný. Asi za to může televize, která spoustu začátečníků pobláznila. Poker v televizi je většinou dost zkreslený.

Annie Duke se nechala slyšet, že dostává spoustu podlézavých, ale i sprostých e-mailů, které ji nabízejí pózování pro porno časopisy atd. Máš také problémy se svými obdivovateli? Je pro ženu těžké prosadit se ve hře, které dominují muži?

Já mám na tohle štěstí. Otázky, které mi moji obdivovatelé kladou jsou spíše: „Vezmeš si mě?“ nebo „Půjdeš se mnou na oběd?“. Možná vypadám jako obyčejná holka, která by se do porna moc nehodila. Nejvíce mých e-mailů mi potom gratuluje k mé hře, úspěchům a tak podobně.

Napsala jsi kapitolu do knihy Super System 2, pracuješ ještě na nějakých projektech?

Ne. Ráda si užívám života, takže se snažím, abych nebyla moc zaneprázdněná. Přemýšlím o tom, že bych napsala knihu o psychologii pokeru, ale ještě jsem se pro to úplně nerozhodla. Hlavní věcí, kterou chci dělat vždy, je poker. Také jsem ráda s rodinou a věnuju se charitativním akcím. To má pro mě úplně největší smysl.

Když mluvíme o charitě – založila jsi vlastní charitativní organizaci na dárcovství orgánů. Sama máš s ledvinami problém, že?

Snažím se vytvořit podvědomí o transplantaci orgánů a hlavně seznámit lidi s tím, že spousta lidí umírá, neboť na ně dlouho čeká. Moje matka kvůli tomu zemřela, moje sestra je s ledvinami nemocná také a ani  mě se to nevyhnulo. V roce 2004 jsem byla operována. Můj zdravotní stav se vyvíjí skvěle. A díky operaci jsem se naučila vážit si života.